Povídky

Vánoce 64 – povídka

22. prosince

„Huráá! Blíží se vánoce!“ Jmenuji se Jarda Kučera a je mi deset let a 3 měsíce. My jsme Kučerovi. Já, mladší sestra Evička a naši rodiče. Bydlíme u nás na sídlišti v moderním panelovém domě v 7. patře. Mám náš byt rád. Je útulný, světlý a máme doma teplo. Na vánoce se my děti těšíme. Do školy půjdeme až po Novém roce kdy se bude psát rok 1964. Dárků moc nebude. Jsme chudí. Tatínek je vědecký pracovník. Maminka říká, že místo vědy by měl jít dělat prodavače do národního podniku Ovoce-Zelenina.

Se ségrou už máme koupené dárky pro rodiče. Táta dostane vodu na růst vlasů. Dáváme mu ji každý rok. Zatím bez výsledku. Pro mamku máme mýdlo Šeřík a voňavku Živé květy. Přeji si koloběžku z NDR s velkými bílými pneumatikami nebo vláček Piko. Ségra by chtěla mrkací a chodící panenku.

Přijede babička Vilma a přiveze nám v kožené cestovní kabele spoustu bonbonů. Máme jenom babičky. Oba dědečkové babičky nepřežily. Protože dědeček Kučera pracoval na dráze má babička Vilma režijku. Rychlík z Ústí k nám ji stojí 2 Kčs. Jak uhodí na podzim mlhy a plískanice vyráží babička na okružní jízdu po republice a navštěvuje příbuzné. Protože pochází ze 12 dětí vrací se domů až na jaře a díky tomu ušetří za topení a jídlo. V rodině má důležitou funkci zpravodaje. Je dobře informovaná co je nového od Hejnic až po Kamenici nad Lipou. Přiváží rodičům nejrůznější zprávy, jako: „Jó, a Božka už je zase v tom.“ Všichni se tomu diví.

Maminka se na babičku až tolik netěší, protože je to tchyně. Má pro babičku připravený seznam stížností na tatínka. U babičky ale moc nepochodí, protože ta tvrdí, že nejdůležitější je že jsme zdraví a že je mír.

23. prosince

Dneska jsme už nešli do školy. Díváme se od rána na černobílou televizi Rubín. Právě vysílají sovětskou pohádku Mrazík. Máme rádi babu Jagu, protože je špinavá a umí čarovat. Ivánkovi moc nefandíme. Na rozdíl od sympatické Jagy je to takový fintil a nechce se poklonit dědečkovi Hříbečkovi. Však si to s ním taky dědeček v druhé půli vyřídí. Pohádka standardně končí svatbou.

V televizi pokračují zprávy ze světa: „Sovětský svaz. V Sovětském svazu pracující překročili plán ve výrobě prvomájových mávátek o 120%. USA. Policie vyšetřuje atentát na prezidenta Kennedyho.“ A následuje další pohádka.

Štědrý den

Dnes to vypukne! Je Štědrý den. Kapr se šťastně plácá ve vaně. Celý byt i dům voní vánočními dobrotami. Maminka s babičkou vaří a pečou až jsou z toho celé zpocené. Když vaří domácí čokoládu smíme my děti olízat vařečky. V poledne máme bílé klobásy s bramborovou kaší. My jsme ateisti tak se nemusíme postit.

Po obědě nás babička vezme do kostela podívat se na jesličky abychom tatínkovi nepřekáželi ve zdobení stromku. Maminka to nevidí ráda. Bojí se aby z nás nevyrostli tmáři. Z vycházky přijdeme vymrzlí a mokří jak jsme se se sestrou v parku koulovali. Už se stmívá a maminka s babičkou připravují večeři. My děti chystáme sváteční talíře a příbory. Nikdy nevím kam dát vidličku. „Nalevo nebo napravo?“

Opatrně nabírám rybí polévku a před očima mám rybí hlavu v hrnci. Tatínek se mračí a káravě říká: „Ty nejíš rybí polévku? Co by za takovou vánoční rybí polévku daly hladovějící děti v Africe!“ S bramborovým salátem a řízkem si rychle poradíme.

Po večeři jdeme do obýváku kde je rozsvícený stromeček. Na stromku prskají prskavky a pokoj voní vánoční atmosférou. Pod stromečkem jsou zabalené popsané balíčky s dárky. Dostal jsem od maminky praktické věci jako ponožky a boty a od tatínka stavebnici Merkur a knihy, protože mě to bude rozvíjet. Tatínek má upřímnou radost z vody na růst vlasů. Maminka si přivoní k mýdlu Šeřík a Živé květy raději nabídne babičce. Babička dostala šálu a pantofle a je dojatá: „Děti, děti proč si děláte takovou škodu?“

Rozbalil jsem největší krabici. „Hurá! Vláček Piko z NDR!“ Beru nedočkavě vagónky do ruky. Mají krásný nový lak. Střecha je světle šedá, plášť je v tradiční drážní zelené a podvozky černé. Voní novotou. Vypadají jak pravé vlaky co jezdí po opravdových kolejích. Tatínek je technik tak se ujme sestavování kolejí. Do ovladače vkládá plochou baterii o napětí 4,5 Voltu. Kolejiště má závory a nádraží s nápisem „BAHNHOF“ ve štítu. Kolem nádraží jsou stromečky, které se musí zastrčit do otvorů v trávníku aby nevypadly. Tatínek je na všech čtyřech, má v očích výraz nejvyššího zaujetí. Vláček krouží po kolejích. Po deseti minutách se odvážím: „Tatí půjč mi to taky!“ „Ne. Neumíš s tím. Rozbil bys to. Musím pořádně vyzkoušet všechny funkce.“ A tatínek jezdí dopředu. A tatínek jezdí dozadu. Zvedá závory, dává semaforem na volno. Připojuje a odpojuje vagónky. Po další čtvrthodině: „Tatíí půjč mi vláček!“ „Ne. Ještě chvíli. Budeme se střídat. Dneska si budu hrát já. Můžeš si hrát zítra já musím do práce.“ Pozoruji tatínka jak si spokojeně hraje s mým dárkem a zmocňují se mě pochybnosti.

Po rozdání dárků sedíme u stolu a rodiče pijí vánoční punč. Babička usrkává zdravotní Šumavské bylinné víno. Rád poslouchám, když se rodiče baví o dospěláckých věcech. Vypráví si, co bude za 50 let. To se bude psát rok 2014. Lidé budou létat na prázdniny na Měsíc. Nebudou auta, ale vznášedla. Telefonovat se bude pomocí obrazovky. Televizory budou barevné a tak tenké, že se budou zavěšovat na stěnu jako obrazy. Čekají nás světlé zítřky.

25. prosince

Druhý den nemohu dospat. Opatrně se vykradu z ložnice. Ve spíži si na talířek nakládám bramborový salát. Druhý den je nejlepší. Olizuji si prsty. S talířkem a vidličkou se uvelebím v obýváku na koberci. Nedočkavě skládám koleje. Opatrně usazuji lokomotivku s vagónky. Zapojuji ovladač. Tak a všechno je připravené. Mám radost. Připadám si jako ten nejvyšší výpravčí. S napětím posunu páčku ovladače vpřed. Cvak. Nic. Ještě jednou. Lokomotivka smutně zahrabe předními koly. A pak ztichne. Baterie je vybitá! Prožívám silnou frustraci.

Poznámka: Povídku jsem zaslal na 9. ročník literární soutěže pořádé Městskou knihovnou v Čelákovicích na téma „Srdce, ve kterém bydlím“ (ke 100 výročí narození Eduarda Petišky).

Standard
Miniatury

Pravdivý příběh o Popelce podle Sovy Rozárky

Na semináři spisovatelky Evy Hauserové o tvůrčím psaní jsme měli jako cvičení vyprávět pohádku o Popelce očima vedlejší postavy. Zvolil jsem Sovu Rozárku:

Pravdivý příběh o Popelce by Sova Rozárka

Poklidně jsem ve dne spala na půdě. Občas mě rušila Popelka. Kdykoliv byl na zámku ples přišla a rozlouskla oříšek. To jsem vám neviděla jak jsem stará. Z oříšku se vyklubali šaty a střevíčky velikosti 37! Večer se umyla a oblékla a vyrazila na bělouši na zámek. Celý večer s princem tancovala. K ránu se vytratila, sundala šaty a navlékla zástěru, obličej pomazala popelem, aby zapadla do kolektivu. Při posledním plesu jakoby nešťastnou náhodou ztratila jeden střevíček. Princ, který byl velmi nešťastný a měl mnoho sloužících měl konečně hmatatelnou stopu. Nebylo nic jednoduššího než sloužící vhodně motivovat a mohla se konat svatba.

Standard
Básně

Život lidský – báseň

Zrozen z předporodního křiku,
dere se na neznámý svět.
Rozhlíží se za potlesku prarodičů.
První krůčky a pády.

První kaňka v sešitě.
Velká násobilka.
Bouře hormonů.
Maturita života.

Ranní úprk k píchačkám.
Polibek pod šeříky.
Dvě Ano na radnici.
Koberec do pokoje.
Dětská postýlka.
Povýšení.
Rodinné výlety na kolech.

Prázdné hnízdo.
Důchodový výměr.
Čekárna na urologii.
Sypání ptáčkům v parku.
Samota.
Poslední vydechnutí …

Zapsáno na třetí planetě, sluneční soustavy,
na periférii jedné ze sto miliónů spirálních galaxií.

Standard